Quo vadis trampové?

neděle 18. září 2016 12:46

ceskatelevize.cz

Trampské hnutí bylo založeno na přátelství, úctě k přírodě a svobodě. Proč ale dnes trampů tak drasticky ubývá?

 

O trampingu se hovoří jako o české specialitě. Je to pravda jen částečně. Nicméně před dvaceti lety se k němu hlásilo (dle evidence StB) 150 tisíc milovníků přírody (dívky se začaly přidávat až od poloviny 20. století). Dnes pravidelně trampuje pouhých 10 tisíc lidí. Proč tak málo? Po roce 1989 se otevřela možnost cestovat do zahraničí a mladí si našli jiné zájmy. V současnosti můžeme vidět i „trampy“, kteří jedou na čundr (odvozeno od německého tschundern – toulat se, podobně jako wandern – putovat, čili vandrovat) autem, u lesa se převlečou do oblečení ve stylu US Army, spí pod stanem a používají mobil. Kdysi by si za to vysloužili hanlivou přezdívku paďouři.

ernest-thompson-seton.jpg 

Ernest Thompson Seton 
(citaty.net)

Na počátku byla Cesta
Mnoho prvních trampů byli skauti, kterým přestal vyhovovat pevný oddílový řád a měli vztah k přírodě a romantice (přezdívali se divocí skauti alias roveři). Tradice skautingu přišla ze Severní Ameriky a byla odezvou na indiánskou kulturu. Ernest Thompson Seton definoval dvanáct lesních zákonů a v roce 1902 založil (nejprve) dětskou skautskou organizaci Woodcraft Indians. Slovo tramp se v Americe používalo pro nepřizpůsobivého tuláka, pohybujícího se na okraji společnosti (Ivana Trump je ovšem zcela jiný případ). Jeho kultovní knihou (pokud uměl číst) byl Londonův román Cesta. Většina prvních českých čundráků byli lidé z chudších vrstev, eventuálně nezaměstnaní (po popularizaci hnutí, které si zakládá na tom, že nebylo nikdy organizováno, se k nim přidala i mládež ze středních, eventuálně vyšších vrstev, takzvaní astracháni). Za oficiální začátek trampování v Čechách se považuje rok 1918. „Kamarádi“ (počáteční oslovení vandráků) si z poválečných výprodejů koupili široké klobouky, batohy (telata a usárny), vysoké boty a celty, jimiž se na noc přikrývali. Zpočátku se jezdilo do Prokopského údolí u Prahy, jež dostalo název Eldorádo, pozdějšími cíly jejich výletů se stávalo zejména povodí Vltavy, Sázavy, Berounky a brdské lesy.

Stercl_1.jpg

Komik Jarda Štercl (vlevo) při natáčení trampského televizního pořadu z Ostravy
(Vašek Vašák) 


Písničky a sport

Každý pátek (eventuálně sobotu, dokud byl šestidenní pracovní týden) odpoledne se nádraží Smíchov, Braník, Vršovice a další zaplnily nedočkavými zálesáky v maskáčích, s kytarami přes rameno (obzvlášť vyhlášený vlak byl Posázavský Pacifik). Nejdřív se nocovalo „pod širákem“ (pod širým nebem). Jak plynul čas, začali si někteří stavět v odlehlých divočinách sruby a vznikaly osady. K nim neodmyslitelně patřil sport. Hrál se volejbal, nohejbal (neboli trampský fotbal), soutěžilo se v lukostřelbě, házení lasem, ve vrzích kládou, sekerou, oštěpem či krumpáčem.

U táboráku (který je dodnes - aspoň doufám - takřka posvátný) se pak plně rozvinula nejcharakterističtější trampská disciplína – zpěv písniček. Nechyběli v nich kovbojové, koně, psi, příroda, kamarádi, ani milenky. Nejprve se šířily ústním podáním, později si z nich udělali producenti kšeft a vydávali je na deskách i v notovém záznamu, aby si je mohl každý zazpívat. Rodily se skupiny i první šlágry. Kdekdo například i dnes zná písně jako Vlajka (někdejší trampská hymna), Řeka hučí, Niagara, eventuálně pozdější hity Rosa na kolejích a Bedna od whisky. Trampové ale nebyli veřejností vnímáni až tak pozitivně. Na její nátlak vydal v roce 1931 zemský policejní prezident Kubát vyhlášku (platila do roku 1935), která zakazovala „společné táboření osob různého pohlaví v přírodě i ve stanech a srubech vyjímaje táboření rodinné“ pod pokutou 5 tisíc korun nebo vězení v délce 14 dní. Další omezení přišla v době protektorátu a samozřejmě v časech, kdy jsme spěli mílovými kroky ke komunismu. Mimochodem, z řad trampů a skautů se rekrutovala spousta lidí zapojených za 2. světové války do protinacistického odboje.

Přestože Svatojánské proudy a další krásná místa zalily vody přehrad, přestože ze srubových osad vyrostly chatové oblasti, kam jezdí lidi, kteří už s trampingem nemají nic společného, nepochybuji o tom, že trampové nezahynou na úbytě. Tramping není jen hnutí, ale především životní názor, který nezničí ani neviditelná ruka trhu, ani šílení ekologičtí aktivisté. Nehledě na to, že nejhezčí trampské písničky nás přežijí všechny. 

trebsin.cz.jpg

(trebsin.cz)


Trampská hantýrka

Ze specifického trampského slangu pronikly do života například slova táborák nebo potlach (posezení u ohně). Hantýrce kdysi nebylo ušetřeno ani označení oblíbených řek. Vltava byla Velká řeka, Berounka Stará řeka, Sázava Zlatá řeka a Kocába Hadí řeka. Každý správný tramp měl svoji přezdívku a patřil do nějaké osady (která měla svého šerifa a vlajku). Nášivka na rukávu bundy a košile se znakem osady, byla domovenka. Zážitky z vandrů se zapisovaly do cancáku. 


Stercl_2.jpg

Jarda Štercl používal sice jednoduchý humor, ve skutečnosti to ale byl vzdělaný a inteligentní člověk, který výborně psal
(Vašek Vašák)


Známé osobnosti
Velkým propagátorem skautingu byl A. B. Svojsík (založil ho u nás v roce 1911, skautské organizace existují ve 214 zemích světa) a samozřejmě spisovatel Jaroslav Foglar. Z trampského podhoubí vyrostla řada umělců. Největším z nich je nejspíš spisovatel, filmař, cestovatel a hudební skladatel Eduard Ingriš (kromě řady operet a spolupráci na filmu Stařec a moře je i autorem písně Niagara). Dalšími známými skladateli byli Jarka Mottl a Jenda Korda. Trampy tělem i duší bývali malíř a ilustrátor Zdeněk Burian a herec Jaroslav Štercl. Historií trampingu se zabýval spisovatel Bob Hurikán, dnes také spisovatel, historik a kapelník Taxmenů Jaroslav Čvančara. Legendami mezi písničkáři jsou bratři Rywolové a Wabi Daněk. K trampským začátkům se hlásí i Jan Vyčítal, KTO (dříve Kamarádi táborových ohňů), bratři Nedvědové, Greenhorni a další. Do některých byste to dnes ani neřekli. Kromě písní existuje i trampská literatura, časopisy, internetové stránky a dokonce móda.

toulavej.estranky.cz_Wabi_Kid.jpg

Wabi Ryvola a Kapitán Kid 
(toulavej.estranky.cz)

První osada
Na levém břehu Vltavy, v místech, kde končily Svatojánské proudy, prochází Povltavská stezka naší nejstarší trampskou osadou, Ztracenkou. Do starého vodáckého kempu pod skálou (později nazvanou Mravenčí) jezdila stanovat parta kluků už před 1. světovou válkou. Nejprve mu říkali Vydří tábořiště, později (podle povídky Breta Harta Roaring Camp) Tábor řvavých. V roce 1918 založili společně s partou Hopsajících dervišů trampskou osadu, kterou o rok později přejmenovali podle filmové kovbojky The Valey of Lost Hope na Ztracenou naději (Ztracenku).

cestovani.idnes.cz_zatopena_stechpr_osada_ztracena_nadeje.jpg

Původní Zracenku zatopila Štěchovická přehrada
(cestovani.idnes.cz)


udolidesu.cz.jpg

(udolidesu.cz)

Vašek Vašák

Vašek Vašák

Vašek Vašák

Fejetony, fotoblogy a jiné drobnosti (pokud možno veselé)

Novinář, muzikant, hudební skladatel a (s prominutím) spisovatel :-) Flag Counter

REPUTACE AUTORA:
11,52 (VIP)

Tipy autora

Zajímavé články

Co právě čtu

  • Záznamy z archivů, abych mohl dokončit knihu
  • Texty Fulghuma, Leakocka, O´Henryho a dalších, s nimiž je sranda

Co právě poslouchám

  • Ticho. Čím jsem starší, tím víc mu přicházím na chuť :-)

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky