Korupci lze vymýtit jen bezúhonností

pondělí 24. říjen 2016 13:51

E.Hašková Coolidge
V.Vašák

Do roku 1948 patřila její rodina mezi respektované a hodné obdivu. Po únoru 1948 však byla nucena opustit milovanou vlast. V USA se Eliška Hašková Coolidgevypracovala na asistentku pěti prezidentů, později k vysokým postům na ministerstvu zahraničních věcí. 


To je věc principu

Eliška měla ve své rodině vzory pracovitosti a morálky. Její dědeček se stal ve čtyřiadvaceti letech nejmladším bankéřem v Rakousko-Uhersku, později i prezidentem burzy. Bankovní dům Hašek sídlil Na Příkopech v Černé růži. „Za války položil dědeček život za určitý mravní princip, a to mě po celou dobu posilovalo. V Česku je spousta lidí, kteří se mohou vztáhnout k někomu ze své rodiny, kdo se zachoval podobně. To jsou ti praví hrdinové.“ František Hašek nebyl jen bankéřem, ale také hlavním akcionářem Melantrichu, který vydával naše tehdy nejčtenější noviny České slovo. „Za války na něj tlačila Dresdner bank, aby jim své akcie prodal, ale dědeček věděl, že by se z Českého slova stala hlásná trouba nacistických myšlenek a stalo by se tak s jeho přispěním. To nechtěl dopustit.“ Šestkrát řekl Němcům NE. V roce 1942, po atentátu na Heydricha, byl zatčen a popraven. „Babička před válkou navrhovala, aby se sebrali a s celou rodinou odešli ze země. On to odmítl se slovy: ‚Ne, tohle je věc principu, musíme se Němcům postavit!‘ Ani nevím, kde je pohřbený.“

 

Charakter je základ

Postavit se zlu je pro Elišku i současné téma. „Ráda bych přesvědčila mladé lidi, aby si vzali za své, že všechno, co vytvářejí, má solidní základy. Potřebujeme se vzpamatovat a říct: Už bylo dost obohacování se na úkor státu. Musíme začít myslet na budoucnost. Prezident jedné velké americké firmy John Huntsman kdysi definoval tři druhy lidí. Ti první nikdy nebudou úspěšní, druhým se to sice podaří, ale ne nadlouho a pouze třetí si svůj úspěch udrží. Rozdíl mezi těmi třemi kategoriemi dělá podle něj charakter. Charakter je základ. Korupci můžeme vymýtit jenom bezúhonností. Proto se snažím prosadit na základní školy jako předmět etiku. Děti musejí umět rozeznat dobro od zla a musejí v sobě najít odvahu se za dobro postavit.“

 

Linhart.jpg

Aby si někdo nemyslel, že jsem si to vycucal z prstu
(foto Milan Linhart - ze slavnostního otevření Muzea železné opony v bývalé celnici v Rozvadově)

 

Babička nejspíš zachránila tatínkovi život

Eliščin tatínek Josef Hašek pokračoval ve šlépějích svého otce. Nejprve si udělal na Karlově univerzitě doktorát práv, zároveň vystudoval London School of Economist. Praxi si odbyl v Rothschildově bance. „Když se ještě před válkou s maminkou vzali, dostali od dědečka s babičkou jako svatební dar cestu kolem světa. Navštívili spoustu míst. Indii, Nepál, Japonsko, Havaj... Pak zamířili do Kalifornie a autem se vypravili přes celé Spojené státy do Texasu, odtud do New Yorku a Bostonu. V Americe tatínek přednášel o ekonomice a také o Československu.“ Po válce ho americká vláda vyzvala, aby pomohl rozšíření obchodních styků mezi USA a ČSR. Z domova odjel v lednu 1948, vrátit se měl 13. března. „Jenomže 25. února byl tady puč, tak v Americe zůstal. Správce jeho české banky, pan Mareš, byl s pistolí u hlavy donucen napsat mu telegram, že je tady kvůli bankovním záležitostem naléhavě potřeba. Babička mu pak ale poslala taky telegram, v němž stálo, že je tady špatné počasí, ať v Americe zůstane. Tím mu nejspíš zachránila život. Banka Hašek byla pochopitelně znárodněna.“

 

Naše vila se zalíbila komunistickému ministrovi

Ještě v roce 1948 byli Haškovi vyhnáni i ze své bubenečské vily. Zalíbila se komunistickému ministru zdravotnictví. Eliščině mamince dovolili sbalit si pro sebe, osmiletou dceru a tříletého syna jeden kufr. Měla na to dvacet minut! V dubnu 1949 se balili podruhé. Na cestu do svobodného světa. Hranici přešli na Šumavě. Kousek od Kundratic, kde si ve třicátých letech pořídili dědeček s babičkou barokní zámeček. Eliška tam jezdila každé prázdniny a dokonce tu rok s babičkou bydlela, když chodila ve Štěpanicích do první třídy. K hranici se dostávali složitě. Když byli konečně na místě, museli počkat, až zajde měsíc. Poté vyrazili. Každou chvíli byli nuceni lehnout si do trávy. „Na okamžik jsem položila na zem i svoji panenku, a když pak řekla průvodkyně: ‚Teď,‘ už jsem ji v té tmě nenašla. Dlouho mi to bylo líto.“

 

Padesát let jsem slýchávala o krásném zámečku na Šumavě

„Jedna z mých nejmilejších knížek je Malý princ. Myslím, že by si ji měli přečíst všichni, kteří se chtějí něco dozvědět o zodpovědnosti. Když studovala moje dcera Alexandra ve Francii, poslala mi pohlednici s citátem z Malého prince: To, co dělá vaši růži tak zvláštní, je čas, který jste s ní strávili. Na druhou stránku pak napsala krásný dopis, kde také konstatuje, že pro mě jsou tou růží Kundratice. Je fakt, že jsem padesát let slýchávala o krásném zámečku na Šumavě a prodat ho nějakému podnikateli, který neuznává stejné morální hodnoty jako můj dědeček, prostě nejde. Byla bych moc ráda, kdyby se z něj stalo konferenční místo, které by nějak obohatilo společnost, ale usilovat o to v této době je obtížné. Šumava stejně ještě nedospěla k tomu, aby tam něco takového vzniklo. Přestože je to jen dvě hodiny cesty z Prahy. Doufám, že to nějak dotáhnu. Zatím je to pro mě černá díra, protože pracuju od rána do večera a peníze pak sypu do Kundratic. Ale myslím, že by vůči mým prarodičům nebylo fér, kdybych se jejich sídla zbavila. Tím spíš, že je tam pohřbený můj tatínek.“


druidova.mysteria.cz.jpg 
Před kundratickým zámečkem po návratu do vlasti
(druidova.mysteria.cz)

Za soucit přišel trest

Ještě pro pořádek - panství v Kundraticích, které obsadili za protektorátu Němci, bylo babičce po válce vráceno. „Po únoru 1948 jí ovšem byly předepsány takové odvody, že je nemohla plnit. Když k ní přijelo v létě na brigádu padesát dětí a babička viděla, že mají k obědu jen suchý chléb, dala jim každému hrnek mléka. To jí pak v odvodu chybělo.“ Soud jí za to potrestal stotisícovou pokutou a tříměsíčním vězením. Než aby pykala za svoji lidskost, odešla koncem roku za dcerou a dětmi do Německa, kde v té době pobývali. Odtud se přesunuli do Francie. Po nějakém čase se maminka s Eliščiným bratrem a přítelem přestěhovali do Londýna. Pro Elišku přijel tatínkův kamarád Jan Mládek a odvezl ji za ním do USA. Poprvé spatřila New York, když tam probíhaly oslavy objevení Ameriky. Columbus Day. 12. října 1950. O něco později za ní dorazila i její babička. Eliška v ní našla druhou mámu i přítelkyni na celý život. „Všechno, co mě naučila, jsem později přenesla na svou dceru. Včetně svého češství.“ S matkou se Eliška neviděla od devíti do šestnácti let. Náhlá změna poměrů a nová situace v Československu jejich vztah pošramotily. „Maminka byla dcerou továrníka a když najednou přišla o všechno, neuměla si s tím poradit.“

 

Patřili jsme do nejvyšší americké společnosti

Ještě před únorem založil Josef Hašek v Americe společnost Combined Agencies Corporation. „Chtěl obchodovat s USA a spojit agendy, které měl v ČSR, s americkými.“ Byl také viceprezidentem International Bank of Washington. „Pracoval řadu let, než měl takový příjem, aby si mohl dovolit postavit se na vlastní nohy. Tatínek nikdy v Americe nezbohatl. Žili jsme si sice slušně - napřed v malém bytě, pak v domečku -, ale skromně. Přesto jsme patřili do nejvyšší americké společnosti. Tatínek se k tomu dopracoval svými kontakty, ale hlavně tím, že byl spolehlivý člověk, který držel slovo a uměl se chovat i oblékat. Navzdory tomu, že si oblečení pořídil v Londýně už ve 30. letech. Do podobné skupiny lidí patřil i František Schwarzenberg, Vladimír Dadík Kabeš a Jan Mládek. Ti všichni si svým důstojným chováním a morálním kreditem vysloužili pozvání i tam, kam se normální emigranti nedostali, protože v tu dobu ještě nehrály peníze takovou roli. Ani v Americe. Respektive - tam teprve ne.“

 

Spolužáci jí pohrdali

Eliška ovšem neměla v USA zpočátku na růžích ustláno. Aby je uživil, musel Josef Hašek hodně pracovat. Proto jí našel místo na internátě. „Napřed jsem nechtěla. Ani jsem neuměla anglicky. Ale jako každé dítě jsem si časem zvykla.“ Děti však bývají často kruté. Spolužáci emigrantskou holčičkou odněkud z Evropy pohrdali. „Občas mě neměli rádi i proto, že mě jim jejich rodiče dávali za příklad. Navíc jsem nenosila ‚ty správné‘ boty a oblečení, protože tatínek byl přesvědčený, že jsou pro mě důležitější knihy a vzdělání. Jakmile jsem ale vyšla ze školy, brali mě Američané jako sobě rovnou.“

 

V Bílém domě fungovalo všechno na základě morálních hodnot

Po studiu na prestižní Georgetown University School of Foreign Service, které ukončila s vyznamenáním, se ucházela o místo na ministerstvu zahraničí. „Představovala jsem si, že bych se jednou mohla vypracovat na post velvyslankyně USA v Praze.“ Bohužel ale nesplňovala předpoklad pro práci v americké diplomacii – deset let občanství. Muž, který s ní dělal pohovor byl však jejími schopnostmi nadšen a doporučil ji do Bílého domu, kde se vypracovala na zvláštní asistentku prezidenta Spojených států amerických. Jeden čas tam potkávala na chodbách i Madeleine Albrightovou – tehdejší asistentku Carterova poradce Zbigniewa Brzezinského. Ale to předbíháme.

Johnson_novinky.cz.jpg

Eliška s prezidentem Johnsonem, který převzal po atentátu na Kennedyho v USA prezidentský úřad 
(novinky.cz)
 

Atentát na Johna F. Kennedyho

Tři měsíce po jejím nástupu byl zavražděn prezident John Fitzgerald Kennedy. „Do dneška si pamatuju, co jsem v té době dělala. Byla pauza na oběd, s kolegyní jsme zašly na sendvič, a potom jsme si chtěly v jednom obchodě nakoupit. Tam jsme zaslechly z rádia zprávu, že byl spáchán atentát na pana prezidenta. Všeho jsme nechaly a letěly zpátky. V Bílém domě panoval absolutní zmatek, všechno bylo vzhůru nohama.“ Po příchodu nového prezidenta podala Eliška – jak je v Bílém domě zvykem – výpověď. Lyndon Johnson jí však její místo nabídl znovu. Stejně jako později Richard Nixon, Gerald Ford a Jimmy Carter. Když prezident Johnson odcházel, napsal jí dopis: Drahá Eliško, chci, abyste věděla, jak moc si vážíme Vaší skvělé práce, kterou jste v Bílém domě odváděla, a oddanosti, kterou jste naplňovala každý pracovní den. Pro paní Johnsonovou a pro mě jste byla vždy nekonečným a stálým zdrojem pohodlí.Sdílela jste s námi naše naděje pro Ameriku a odevzdala jste nám plnou míru své loajality. Prezident se vždy musí snažit sdělit svá přání velice širokému okruhu nejrůznějších organizací a týmů, a musí se pak spolehnout na ochotu a znalosti právě takových pracovníků, jako jste Vy. Vy jste se vší odpovědností v tomto smyslu nikdy nezklamala a za to Vám budu už vždycky vděčný. Paní Johnsonová a já Vám přejeme mnoho štěstí a životního naplnění, které si, Eliško, bohatě zasloužíte. Lyndon Baines Johnson.

 

Škoda, že se prezident Nixon nezachoval statečněji

Poctivost a morálku jsem si neosvojila až v Bílém domě. Ty už jsem měla v sobě. Jinak bych tam nemohla přežít tolik administrativ. V Bílém domě fungovalo všechno na základě morálních hodnot.“ Pokazilo se to až aférou Watergate. „Je škoda, že se při ní Richard Nixon nezachoval statečněji, jinak byl totiž úžasný prezident. Netrpěl žádné nepoctivosti a lidem, kteří pro něj pracovali, nastavil laťku velmi vysoko. Jenomže když pak začalo jít do tuhého a měl ztratit to, oč celý život usiloval, dostal strach přiznat se. Kdyby to udělal, nejspíš by ve volbách zase zvítězil, protože měl slabého protikandidáta. Vždyť ukončil válku ve Vietnamu a zahájil kontakty s Čínou. To byly velké činy. Byl úžasný stratég, což o něm tvrdí i Henry Kissinger.“

110-big-1.jpg 


Eliška Hašková stojí po levé ruce prezidenta Nixona
(novinky.cz)

Odchod na ministerstvo zahraničí
V Bílém domě Eliška založila a řídila Kancelář prezidentských zpráv, jejímž úkolem bylo zajišťovat styk s veřejností. Poté, kdy se ujal vedením státu Ronald Reagan a přivedl si svoji asistentku, přijala Eliška nabídku ministra zahraničí Alexandra Haiga. Nejprve pracovala přímo v jeho kanceláři, pak se stala náměstkyní šéfa protokolu Spojených států a alternující zástupkyní velvyslance v Organizaci amerických států. Na ministerstvu zahraničních věcí USA strávila devět let. V Bílém domě osmnáct!

Článek vznikl v roce 2009 pro ekonomický časopis FINMAG, nestačil však vyjít, poněvadž časopis zanikl. Mně však přijde, že témata, o nichž Eliška Hašková Coolidge hovoří, jsou platná i dnes.

 

Pokračování na mém blogu na idnes http://jdem.cz/chwpm7

Vašek Vašák

Vašek Vašák

Vašek Vašák

Fejetony, fotoblogy a jiné drobnosti (pokud možno veselé)

Novinář, muzikant, hudební skladatel a (s prominutím) spisovatel :-) Flag Counter

REPUTACE AUTORA:
11,52 (VIP)

Tipy autora

Zajímavé články

Co právě čtu

  • Záznamy z archivů, abych mohl dokončit knihu
  • Texty Fulghuma, Leakocka, O´Henryho a dalších, s nimiž je sranda

Co právě poslouchám

  • Ticho. Čím jsem starší, tím víc mu přicházím na chuť :-)

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky